(O)běžník Běžecká zima občas studí, ale není zlá

3. 12. 2014

A je to tady. V metropoli udeřila ZIMA. Lid pražský šílí nad pouliční ledovou krustičkou, kvůli namrzlým tramvajovým trolejím svolali na magistrátě krizový štáb. Chodci ochotně vystavují své notoricky přednaštvané obličeje do kamer s otázkou, jak je tohle jenom možný, že prvního prosince mrzne a sněží!

K tomuhle nadělení se prostě nelze postavit jinak než - běžet dál. Ano, i do Running Mallu dorazily znepokojené dotazy typu, jestli až do jarního odvolání rušíme veškeré venkovní tréninky.

Běháme dál.

Samozřejmě, ráz některých tréninků se může s přihlédnutím k povětrnostním podmínkám změnit. Ctíme rozum. Ale právě proto, že tak činíme, by přece byla škoda neužít si něco tak krásného jako je běžecká zima. Pominu nyní každoročně oprašovanou nachytralou floskuli o neexistujícím blbém počasí a toliko blbě oblečeném běžci.

Kupříkladu zrovna v onen pondělní večer vám můžu poměrně přesně říci, jak navzdory skvělým svrškům bylo venku. Hnusně. Pichlavý mrznoucí déšť, zákeřný vítr, nechutná cablačka.

Plně chápu pětici lidí, kteří v rámci tréninku raději vzali zavděk běžeckými pásy v pohodlném podpalubí našeho běžeckého domu.

Stejně tak chápu rozhodnutí čtveřice statečných vyběhnout na povážlivě čerstvý vzduch stůj co stůj. Byl jsem přece jedním z nich...

Zpětně přemítám, co nás pokaždé žene do takové sibérie. Ne, není to výhradně neskrývaná závislost. Běh v nečasí odhaluje svým způsobem bytostné půvaby. Ponechme stranou posilování vůle až sebevědomí, otužování se a další krajně důležité jevy. Deset tréninků pod polojasnou oblohou v osmnácti nad nulou vám podobně splyne s nicneříkajícím tokem času, pondělní reálie však zůstávají zaryté dosti hluboko.

Pravda, bylo v tom i cosi epického, o co člověk obyčejně až tolik nestojí. Mimo jiné pálení prstů prokřehlých v mrznoucích rukavicích tak, že se nemůžete ani pořádně nadechnout. Zase jsme ale vybrali správnou trasu. A byl to shodou okolností z celé hodinovky právě kilometr pravdy podél Vltavy, na který nelze zapomenout.

Příroda s městem rozehrály pro čtveřici párů očí barvitou podívanou. To vám vítr vmétá do obličeje zmrzlé dešťové jehličky tak neochvějně, až se něco náhle změní. A vy se s novým, uklidňujícím nádechem rozhlédnete. Žádný malíř by nenamíchal takovou šedohnědavou barvu, do jaké se pro onen večer převlékla jakoby rozbouřená, plná řeka. V těch poměrně hlubokých vodních brázdách se zračily odlesky prozářeného Trojského mostu, k němuž jsme se zrovna blížili. Vzácná chvíle. Jako z pohádky. Jen my, tmavé ticho rozptýlené pazvuky otisků bot do mrznoucí cablačky, a jako kolorit mhavá záře pocházející z centra Prahy.

Už jenom pro tento obraz to za to stálo. Samozřejmě, doslova za odměnu rázem byly i záležitosti obyčejné, čistě světské. Třeba horká sprcha po návratu. Když vám proud pářící vody zvolna prohřívá omrzlé čelo a mravenčí po hrudi, máte sto chutí poručit si: tady dneska už zůstanu.

Sedím tu teď v teple a při pomyšlení na tu slotu... bych klidně vyrazil znovu.

Pointa příběhu tkví v následné cestě domů. Oproti pondělním zvyklostem jsem výjimečně vzal zavděk večerní tramvají číslo 17. Její elektický dech zamrzl přímo před Trojským mostem, jímž jsme se hodinku předtím poměrně svižně prosmýkli. Jestli tohle není znamení, tak už nevím.

Tramvaj stojí, běžec běží dál. Pokud ovšem nesedí uvnitř.

Těším se na vás při nejbližším tréninku.

Váš

Michal Vítů

trenér PIM Běžeckého klubu