​(O)běžník: Berlín v hvězdném oparu, Velvary ve varu

8. 10. 2014

Zbožňuji běžecký život. I pro jeho neskutečnou pestrost, která přináší stále nové zkušenosti. Kolotoč tréninků a závodů se utěšeně roztáčí, k nezapomenutelným se přitom řadí každý další zážitek.

Zbožňuji běžecký život. I pro jeho neskutečnou pestrost, která přináší stále nové zkušenosti. Kolotoč tréninků a závodů se utěšeně roztáčí, k nezapomenutelným se přitom řadí každý další zážitek. Jsem z mnoha důvodů velice vděčný za uplynulé dva víkendy, díky nimž jsem si opět hlouběji uvědomil fenomén BĚHU.

Vlastně ani nevím, jestli stavím výše čest být (spolu)účasten berlínskému maratonu či sobotní působení našeho klubu při maratonu ve Velvarech. Není trochu troufalé srovnávat pomalu největší běžecký mejdan na světě ověnčený dalším světovým rekordem s venkovským podnikem?

... není.

Odpůrci globalizace prominou, ale díky berlínskému výletu jsem si dostatečně důrazně uvědomil kosmopolitnost běžecké komunity. Jedině ten, kdo byl nečeho podobného svědkem, ví, o čem je zmínka. Celé město v dobrovolném zajetí běhu, čtyřicet tisíc nadšenců pod Braniborskou branou, mezi nimi i ti úplně nejrychlejší. Představte si kupříkladu, že by se všichni obyvatelé mého oblíbeného jihočeského Tábora do jednoho ohákli do pestrobarevných hadříků a chtěli si něco užít společně.

Sluší se dodat, že přímo v nitru oné berlínské vřavy jsem tedy nepodupával. Sehnat startovní číslo se rovnalo malému zázraku. Jasně, že mě svrběly nohy, kdy jsme s kolegy z „Pimu“ postávali na vrcholku vyhlídkového Vítězného sloupu hned naproti Brandenburger Tor. Na druhou stranu bych každému přál zažít tu chvíli, kdy ze startovní rampy vylétly společně s výstřelem tisíce žlutých balónků. Kdy se z té bezmála kilometrové dálky rozlehl šílený řev a dav rozdělený celkem do čtyř obřích vln se vyřítil přímo k nám. Spartakiádní brána borců hadr. Vzduch se nechal krájet, a věřte, že to opravdu nebylo ranní podzimní mlhovinou. Tak silné očekávání tam vládlo.

Proč zapírat. Předem jsem očekával, že něco tak silného nezvládnu. Však jsem se ještě na hotelu rovnou nasoukal do běžeckého. Znám se. Když zhruba po půlhodince prokvačil okolo nás poslední maratonec, nevydržel jsem to nervově a vyrazil do ulic vytrvalecké metropole také (samozřejmě jinými, libovolnými směry, kam mě přískoky vedly). Je nádherná, běžcům doopravdy přející, plná parků a cyklostezek. Kilometry běžecké turistiky přibývaly na tamních hladkých rovinkách tak nějak samy. Nakonec jsem jich během nedělního dopoledne pořídil třicet a stovku památečních fotek k tomu. Z důležitých staveb jsem musel oželet snad jenom olympijský stadion... Sraz s kolegy a S-Bahn neměl slitování. Jinak tam pobíhám dodnes.

A v součtu s den předtím oběhnutým exhitlerovským letištěm Tempelhof (i tam se mi začaly klepat nohy, a to já prostě vždycky musím...), kde sídlilo mamutí předzávodní Expo, to ten maraton nakonec hodilo přesně na chlup taktéž. Nuže, s trochou nadsázky jsem tedy namísto berlínského maratonu běžel maraton v Berlíně... Holt dušička musela mít klid.

Svým způsobem jsem dokonce poznal BMW Berlin Marathon intenzívněji, než kdyby mně to startovní číslo a čtyři sicherhajcky do ruky skutečně vrazili. To člověk většinou stíhá koukat leda tak po hodinkách nebo kde by co dobrého vypil či pojedl. A v závěru tak akorát, kdy už se, sakra, konečně vynoří ta cílová brána, neboť čas na ní kvačí. Čímž netvrdím, že se tam za rok nehodlám vrátit...Je to maraton s velkým M.

Ten velvarský vlastně ani maratonem není. Především proto, že hlavní závod měří ždibec přes pět kilometrů. Přesto krajně obětaví pořadatelé sobotní akce užívají maratonské přízvisko právem. Celodenní program, při němž se vyřádila celá rodina, má k vytrvaleckému etalonu povážlivě blízko.

Byl to velice veselý, vtipný výlet. Třeba i díky vrchovaté pozornosti, jaké se naší pětici z PIM Běžeckého klubu dostalo, jen co jsme vyskákali z auta. Profíci tedy opravdu nejsme, leda snad, že někteří z nás milují běhání takříkajíc na plný úvazek. Přivítání každopádně bylo vřelé stejně jako vlastně všechno ostatní. Už jsem pár závodů objel, ale tak přátelské, otevřené ovzduší nepamatuji. Stejně jako hřiště plné tu pobíhajících, tam závodících dětí. Jo, nadějný pohled. Až se mi chce vyslovit přání, ať si školáčci zpátky k těm plejstejšnům raději už nesedají. Pozvání na besídku do Running Mallu mají.

Závod samotný celý den jenom vyšperkoval. Náš zbrusu nový člen, mladík Carlos dostál své pověsti bleskurychlého Mexikánce s veškerou parádou. Nejenže udělal z Velvarského maratonu mezinárodní střetnutí. Na vymetení 5,2 kilometru dlouhé trati sestávající z celkem 40 pravoúhlých zatáček opepřených kopečky a dlažbou spotřeboval pouhých šestnáct a půl minuty! Je to zkrátka sekáč obrazně i doslova. Za své prvenství obdržel kromě zlaté medaile i parádní motorovou pilu!

Ani zbytek klubistů se dočista neflákal. Sportovní mluvou řečeno, úplným opanováním horního konce výsledkové listiny jsme hodili čilým domorodým borcům a běžkyním rukavici. Příští rok nám to určitě budou chtít vrátit. Tak to má být. A protože půjde o jubilejní ročník, naměří prý Velvarští v tamních uličkách čistokrevnou desítku. Aby se to jako nepletlo.

Nastala chvíle srovnávání zdánlivě nesrovnatelného. Berlín mám pro jednou zapsaný jako ztvárnění ráje běžeckého Světa. Pravda, trochu německy chladného (teď nemíním přímo teplotu, byť ráno byla kosa fakt šílená), zato vypilovaného k dokonalosti braniborského klenotu. V bezprostředních Velvarech jsem pro změnu slyšel tlukot běžeckého srdíčka silněji než kde jinde.

Tak, nevím. Co myslíte. Jestli si napříště dopřát raději berlínský currywurst nebo velvarský pozávodní gulášek? S dovolením si vezmu od obojího. Jsem hladový.

Váš

Michal Vítů

trenér PIM Běžeckého klubu